Když slunce již se naklání,
jak zajásají ptáci šera!
A když už zvoní klekání,
jak zahoukají do večera!
A kolik nočních můr lze zřít
po nocí zardouseném kraji!
– Zachmuřen národ, trpí lid
a auguři se usmívají!
Tma noční jak je výhodná
pro obchůdky a pro loupeže.
Kde srdce volná, svobodná,
kde duch, jenž letí k výším svěže?
Jak slova mění obsah svůj
a jak si s nimi hráči hrají!
Lid volá „Braň!“ A „Pamatuj!“
A auguři se usmívají.
Chvílemi zazní těžký ston,
jak by kdos klesal pod břemenem.
Chvílemi úzkostný zní tón
rdousený v hrdle vysíleném.
Chvílemi mluví němá noc:
Hlas někoho, jejž temno tají,
zoufale volá o pomoc.
A auguři se usmívají.
Už příští chvíle narovná
zjev tragický v zjev kratochvilný.
A není žádná sněmovna
nějaký výbor lidumilný.
Noc chmurná, těžká jako cent.
Což úsvit stal se pouhou bájí?
Lid čeká venku: „Parlament –?“
A auguři se usmívají.