To bylo hořké ráno, jež ve slzách se stápí.
Na tvář svou k smrti bledou jsem přitisk’ černou kápí!
Má hlava byla těžká od nepřišedších snů.
Ta bledá bázeň se mnou, nechť kamkoliv se hnu.
Ta bázeň příštích nocí – eh, zasmušilé ráno!
Vše nejisto, vše bloudí... Ah, ještě nedospáno?!
Jsem unaven a líný – mé oči přivřeny...
A kolem holé stěny – je všechno pochováno! –
odešli dlouhou řadou Pyladi, Helény.
Ač nové touhy nemám, přec krčím rameny
nad včerejšími sny, jež chytře ztajeny;
ač nové touhy nemám – a zrak se v prázdno stápí...
A déšt mi v oči padá – blíž přitisknouti kápí! –
To za šedého rána, jež nebe slzou skrápí!