Na větvích sníh se leskne
a sníh se bělá z cest.
Jak teskné,
jak teskné srdce jest!
Jdeš do velkého ticha,
krok měkce tlumí sníh
a nikdo nezavzdychá
a neuslyšíš smích.
A v slavné ticho přišed,
dvojnásob cítíš mráz.
Chtělo by se ti slyšet
nevyčítavý hlas:
– – Že k smutku, který tížil,
nebylo příčiny,
ty že jsi neublížil,
ty že jsi bez viny.
Že slunce nezapadá,
že hřeje jeho svit,
že ještě možno doufat,
že ještě možno žít – –
Na větvích sníh se leskne
a sníh se leskne z cest.
Jak teskné,
jak teskné srdce jest!
A jak tu hledíš maně
utichlé po pláni,
s cinkotem cestou saně
do dálek uhání.
Koho ty saně nesou
tom širém po poli?
Ruce se chladem třesou.
Proč srdce zabolí?
Těch zvuků svěží radost
proč raní bezmála?
Jako by tvoje mladost
před tebou prchala.
Na větvích sníh se leskne
a sníh se bělá z cest.
Jak teskné,
jak teskné srdce jest!