Smutnější vítr v smutnější les vál
a větve zvolna k zemi ohýbal.
Do energie únavy stín pad’,
do ctnosti mojí vášeň počla plát
a bázeň v pýchy krásně vysněné.
– Nikoho nemám, ani sebe ne!
Jak vidím smrti líný ve vše vpád,
chtěl něco říc’ bych, něco pošeptat.
Leží to na mně jako těžký sen,
tváře zřím, rysy, myslím, řada jmén...
Bůh ví, tak trpce se to vzpomene.
– Nikoho nemám, ani sebe ne!
I z nitra svého slyším cizí hlas
a na polích mi vyrost’ cizí klas.
Přemýšlím, dumám, vše je zakleto!
Čmeláku, myslil’s trochu za léto?!
Spojence hledal’s, druhy, spřízněné?!
– Nikoho nemám, ani sebe ne!