Oh, nechal jít mne pustou ulicí,
tak samotného, se sklopenou hlavou!
A dýchat zvolna mlhu smrtící,
a náladou se spíjet umíravou...
Jít smutnou cestou, kde se zvedá strach,
kdy pozdní večer závoj přes zem stáhl.
A samotného sedět v kavárnách,
ah, samotného, kdy jsem touhou práhl!
A teprve teď, kdy jsem začal psát,
zří na mne – ironie zosobněná.
Co píšu, slova mění v šer a chlad,
a dívá se mi s chechtem přes ramena.