Hrom může bíti v dřeva kus.
Však v lidské tváři tolik hrůz!
Hrom může bíti v záhony.
Ale ten pošklebek bolestný.
Do řečí, kterým tleská dav,
do pitek, smíchu, do oslav,
pošklebek strnulý bledých rtů,
znavených rtů, oněmlých rtů...
Ráno se šeří, prapory vlají,
bázlivé růže do tmy naslouchají.
V nesmělé šero zří ty oči chudé:
Tribunům svým lid nadšen tleskat bude.
Ráno se šeří, novým ruchem zní to;
bázlivým růžím něčeho je líto.