V bažiny cesta vždy se stáčí.
V zahradách žluté růže pláčí.
Jediný květ, mdlý, smutný květ!
A všechno skrýt a vším se chvět!
Jediná noc, jež nemá rána.
Poslední lež už odelhána.
Jak vítr do krajiny vane,
sní strom, že větve upoutané.
Už dlouho marně doufal strom,
– že milosrdný někdy hrom.