Pěkně vás prosím, páni patrioti,
již vrávoráte zpiti z putyky...
Váš dobrý rozmar ovšem neukrotí
lecjaká staffáž staré tragiky.
Náměstí chmurná, teskná, dejme tomu,
kostelních věží smutek trvalý.
Ni dlouhé stíny, které z façad domů
na moji mladou hlavu padaly.
Pěkně vás prosím, páni patrioti,
pivovar máte, schůze, tribuny,
poslance věrné vždycky v „pro“ i „proti“
a „lesk ten starý české koruny“.
Jste lhostejni k té atmosféře zhouby,
váš interess to vzbudí pramálo.
– – Já ale, když jsem vešel do podloubí,
jakoby náhle na mne padalo.
A bizzarní a těžkou měl jsem visi:
zřít atleta v té úzké ulici
(popatřte dobře: nebyl vám přec cizí
ten o stěny ty marně bušící).
V ospalá okna marně tloukl vzdorně,
zahořklý jenom vlastní slyšel smích.
A tak tu hynul jako v hladomorně
v úzounkých vašich ulicích.
Noc přichází, a tak vás pěkně prosím:
ulicím těmto dejte chvíli klid.
Jedinou touhu ve svém srdcí nosím:
nechte ty mrtvé aspoň promluvit!
Chci mluvit s nebem, jež se ke mně snese,
o marných žárech, jež se uhasí.
– – – My, patrioti, jindy sejdeme se;
v den soudný, za každého počasí.