Strnule patheticky
se město prostírá,
jak někdo, který žije
a vlastně umírá,
a zdá se ti, že’s zbloudil
sem do všehomíra.
A přišla prudká touha
svůj celý smutek zmoc’:
že po dni zamračeném
měsíčná přišla noc,
že v žilách dosud krev proudí,
a myšlénku, jež bloudí,
že věčnost soudí,
a neodsoudí...
Že roste v bezsenných nocích
duch neúmorný lidský,
že do nich rozlije světlo
ten vlídný měsíc vždycky.
Ale ty kontury hradu a věží
strnule, patheticky leží.