Z kolika výprav unaven se vracíš,
když k západu se kloní den!
Z kolika ran krev každodenně ztrácíš
napadající, napaden!
Ni okamžení není tobě jisto,
jež nezradí tvou myšlenku, tvůj cit.
– Jediné místo, jediné místo,
kde měl bys klid! –
Kolika smutky napaden jsi denně,
kolika pochybnostmi jat.
A lehneš-li si svěží do zeleně,
z ní jistě náhle syčí had.
Tvůj úsměv volá jistě novou muku,
naděje nové zklamání.
– Jedinou ruku, jedinou ruku,
jež tebe neraní! –
Uštvány mají přece klidu chvíli
tvé země města, dědiny.
Zrazeny dnem, snem přec se utěšily.
Snils, bděl jsi samojediný.
Samojediný kráčíš do bezcestí
v prudkém a marném rozpětí.
Jediné štěstí, jediné štěstí,
jež neuklouzne ti!