V salonech zatím lichotky zní časté,
v lahodném ševelu.
– Chef-ďoeuvre, Madame, právě napsala jste –
– Vy krásnou novellu –
– Oh, kniha Vaše před světem Čech pýcha.
Nechválím ze zvyku! –
Přesládlá slečna cituplně vzdychá:
„O, něžný lyriku!“
V tom jméno jeho padlo v řeči plané.
Puls prudčej’ nebije.
– Což Folprecht? – Umlk’. – Umřel? – Ne, můj pane:
slepý je.
Přesládlá slečna vzdychá: – Je ho škoda.
Mám zájem o něho –
A s jemným taktem hostitelka podá
nekrolog živého.
– – Je škoda této rozčilené hlavy,
bouřící bez mezí.
A celý talent robustní a dravý
nedospěl k synthesi.
Štval neklid jakýs dál jej neustále
vírem všech pocitů.
Svou hřivnu rozdal světu v minci malé,
a díla není tu.
K ničemu nebyla ta vloha jeho velká,
již času strhl tok – – –
S úsměvem jemným končí hostitelka
živého nekrolog.
Poklony dál zní blahovolné, časté,
v lahodném ševelu.
Světový román, vskutku, napsala jste –
– – Vy skvostnou novellu! –
– Jsou verše vaše v temnu pruhem světla. –
– A plny tragiky –
– Já vaše drama, příteli, jsem četla:
ó, jak jste veliký!