A myslí si: Té chvíle někde vzletla
myšlenky raketa.
Tu chvíli padl úzký kroužek světla
v ta temna staletá.
A myslí si: Té chvíle duch kdes tvůrčí
se vznesl nad zemí.
A kosmem hne a cestu jemu určí
a vládne dušemi.
Proud dějin jiným obrací se směrem,
zákony ethiky.
Kdes prorok přišel s novým desaterem,
světlý a veliký.
Na něco myslí... šero... vzpomíná-li
– ó, chvíle tvořivá! –
vír jeho představ matně kamsi v dáli
se rozplývá –
On není nadán pevným tvůrčím klidem
v noci, jež trvá tu.
Neumí odít v řeč, přístupnou lidem
snů svojich podstatu.
On byl jen ten, jenž pochodeň kdys zdvihl,
již jiní uchopí.
On byl jen ten, jenž na scéně se mihl
a zajde bez stopy,
že marně rukou nervósně se chvící,
proud v žití protekl,
že svoje slovo mohl kdysi říci
a že je neřekl,
do temnot vržen, marně rozpjal ruce,
by zachyt’ den,
duch, který zvyká zvolna svojí muce,
je odsouzen...