Ten svět tak abstraktní, a bože, ah, tak chladný,
až promrazí.
Nedělen na noci a nerozdělen na dny,
vždy stejně přechází.
Unaven myšlením a unaven už city,
jež mučí hlouběji,
má před sebou jen matný, neurčitý
svět idejí.
Svět idejí... On cítí hrot ten temně
v zlé nudě chvil.
Jak Anteus by dotknout chtěl se země,
by nabyl sil.
Chtěl vssáti by zas harmonie tvarů
a formy skutečna.
– – On, který nucen ve svém marném žáru
hleděti do věčna!
Svět jemu vzat. Ty chladné čtyry stěny
pohřbily vzlet.
Svět jemu vzat. Dobytý, pokořený
ten jeho svět.
Myšlenky temné hlavou víří
dlouhými večery;
jak za soumraku netopýři
jdou Chiméry.
Vše, co krev mohlo v minulosti vznítit,
do noci plápolá,
a illuse, jež nemoh’ v pouta chytit
on, živá mrtvola,
vše na posměch dnes tančí tanec divý
a drze chechtá se.
Den za dnem Eckermann jde lichotivý
a mluví o kráse.