Ten neklid štve ho všemi jeho city.
Hladina vzbouřena.
Zní šelest, šramot vedle neurčitý.
Co vše to znamená?
Krok ženy dneska síní ani nezní,
jen šelest vedle tam.
S ní trapno je, však trapněji mu bez ní.
Je opuštěn a sám.
Sám s přízraky je zlobnými; čas míjí.
A přeci nemá klid.
Nějaký ševel teskných praeludií.
Prokletý cit!
Spiklenci jak by tam se umlouvali
o jeho zabití.
Ó, kdyby smrt už z milosti mu dali:
jak chtěl by umříti!
– „Kdož mohl tušit“ – něžný hlas tu uváz’.
„A žil jen pro lidi!“ –
– „Oh, tolik krásy, milostivá, u Vás.
A on ji nevidí!“
– – Co může pro mne život ještě chovat?
Vše už je dožito.
Hle! Slepého zde věčně ošetřovat! –
– „Což býti musí to?“ –
– – „Myslíte?“ Sama časem jsem se ptala,
Leč schází odvaha!
– „Kdybyste los svůj k jeho připoutala,
co mu to pomahá?
K umění nes’ se život jeho celý
a touhy rozpjaté.
Kdybyste život svůj mu dala (lze-li!),
oči mu nedáte!“ –
Spiklenci jak by tam se umlouvali.
Oh, žádný den!
Pro odumření nejsa ještě zralý
je odsouzen!
Duch, který tvůrčí před sebou má roky,
nečinně civí zde.
Krev bouří se. Slyš, zřetelné teď kroky.
Eckermann jde
o síle ducha mluvit obrovité,
o božském nadání.
– Jak Pythagoras, Mistře, verše díte,
bez psaní –