Krok ženy zní teď – Folprecht zná ho – síní.
Zjev její vytuší.
Krok ženy tolik nervosním ho činí
a rozruší –
Jaký má výraz asi na své tváři?
Kdyby moh’ viděti!
Je na ní nuda... či v ní úsměv září?
Krok zní tak trpce ti!
Ton hlasu, akcent, argumenty řeči,
ni výlev nadšený,
nic kromě očí jeho nepřesvědčí,
a ty jsou zastřeny.
Na tisíc zrad mu fantasie kreslí,
nejhorších tisíc zrad.
Ďáblové všichni nejhorší sem snesli,
by mohli se mu smát.
Svět jemu vzat; i ona jemu vzata
a víc než svět!
Ah, moci jednou – oh, ta noc kol klatá –
v oči se zahledět!
Tón hlasu, akcent, argumenty řeči
ni výlev nadšený,
nic kromě očí jeho nepřesvědčí,
a ty jsou zastřeny.
Tak pro něho svou náruč nerozpíná,
za živa mrtvého.
– Jak irreélní jakás veličina
je žena pro něho.
Pěst zaťal. Hle, zde figurka ta planá,
jež plaší sny.
– Zas přichází v té pose Eckermanna
had úlisný.