Do temnoty, jež všechno jemu kryje,
v níž mizí čas,
jak posměch krvavý, jak ironie
zní cizí hlas.
Svět jemu vzat. Svět, který svojí vlohou
rozrušil, zved’,
svět jemu vzat, na který šláp’ svou nohou.
Ten jeho svět!
Jak starý dynasta, jenž zbaven náhle trůnu
a vržen v mrak,
jenž nepřipraven pouze o korunu,
– též o svůj zrak! –
teď sedí, bezmocný: jsou chladny čtyry stěny
a plny muk,
a z daleka sem vniká rozvášněný
dne, noci hluk.
Otevře okno: kroky zní tam tiší;
milenců krok.
Otevře okno: výskot, hudbu slyší.
A míjí rok.