Stanuli u výkladní skříně
veselí po požitém víně:
milenců vteřinových dvé
se zadívalo na rakve.
To voják s prodajnou byl ženou
nastrojenou a nalíčenou.
Tiskli se k sobě bez okolků
a já jsem slyšel mluvit holku:
„Jak se to leskne, jak se to svítí.
To rakev je a chce to žíti.
Toť rakev pohřbu první třídy.
Dítěti dlažby, děcku bídy
se sotva asi dostane.
Živá se platí, mrtvá ne.
Čtu dobře ve svém Osudu.
Tu rakev míti nebudu,
laciněji to odbudu.“
Průvodce nalíčené ženy
stál na okamžik zamyšlený:
„To nádhera je, lesk a jas
A v řadě jako na rozkaz.
Tak vábné jsou, že bídné tělo
by položit se do nich chtělo.
Ale já do nich nelehnu si.
Znám vše, co bude, co být musí.
Tu rakev míti nebudu,
laciněji to odbudu.
Čtu dobře ve svém osudu.“
Stanuli u výkladní skříně
veselí po požitém víně.
Dumavá chvilka přešla záhy,
nabyli brzo rovnováhy.
Šli ruku v ruce, k tělu tělo,
vše zvalo, vše se nabízelo
a kdesi v davu zmizeli
rozpustilí a veselí.