Sestřička Starost s námi chodí.
Neujdeš jí vlakem, neunikneš jí lodí;
a jsme tak na sestřičku zvyklí,
že bychom ani jí neunikli.
Víme to, doznáme to plaše,
že patří k nám a že je naše.
Osudem tak už je určeno,
že milujem’ i své břemeno.
Jen touha školácká občas nás jímá
odskočit chvilinku, když Starost dřímá,
stavit se v sousedově sadu,
tropit něco bez ladu a skladu,
jít bez cíle a vesele,
květů se navonět jetele,
naslouchat, kterak hučí splav,
zavolat horám na pozdrav,
říc’: Svět je krásný, dobří jsou lidé.
A vždy je chvíle, která omámí!
Sestřička Starost za námi přijde,
šátečkem mává už za námi!