I on ví: V království předků to kdesi,
uprostřed lesů, hor stojí ten hrad.
Není tam příšery, která tak děsí...
A kdo tam pronikne, umí se smát!
Smáti se do oblak, která tam čistá!
Smáti se v komnatách, kde bol vždy ztich’!
Smáti se všemu, co vzrůsti se chystá!
Dětinský, veselý, volný ten smích!
To on ví. V paláci trvá však dále
uprostřed hladkých svých dvořanů řad.
Království spravuje ku Boží chvále.
Moudrý je, slavný je – nezná se smát!
A kdyby odešel, v nový cíl věře,
ví, hrad ten zaklel by démon mu pryč...
Devíti zámky by zavřel mu dvéře,
do řeky hodil by železný klíč!