V autorské loži tiše lká podivný potomek Sofokla. Rozrušeno plní dům nehellenské publikum.
Po troše váhání, s nechutí, bled, rek sešlý na scéně vypíjí jed. Jak hukot moře nahoru zní hlasy zmateně k autoru.
– Efekty ovšem, pane; bohužel otřepané – – O banalitě autorově svědčí, že blamoval se užitím těch křečí –
– V posledním aktě něco slušného – – bohužel ne však od něho – – V dramatu českém zpětný krok – – rozbředlý, fádní dialog –
– Ležerní stavba dramatická – – dramatu rek, nafouklá nicka – – Scén postup k smrti zdlouhavý – – Skreslené, nemožné postavy –
– žvanění bez hlavy a paty – – a nestydaté plagiáty – – úplnou vidět ignoranci – – toť ještě horší nežli „Psanci“.
V autorské loži tiše lká podivný potomek Sofokla. Po trošce váhání, s nechutí, bled, rek slušně vyžilý vypíjí jed:
Rozrušeno opustilo dům nehellenské publikum. Poslední divák smíchy se svíjí na poslední galerii.
Teď už jen dívenka jediná na autora si vzpomíná. Upírá na něho plachý hled – neuzřel také krásy svět! –
Autor se tesklivě zadumá: Menšina vždycky pravdu má. V dramatu dle jedné ctitelky stupeň je pravdy převelký.
Tvářinka dívčina růžemi plane: – – – Prosbu mám, pane. ji vyslyšte a pohlednici podpište!
Já ještě nikdy podpis neměla autora propadlého docela. Nehybně, jak socha komtura, ční postat’ autora ponurá.
Po chvíli teprv nesmrtelný vzdech vydal sotva slyšitelný. – I ty, mé dítě? Pohlednice? – Prch někam na poušť, nepsal dramat více.
Cookies on Poetry Cove