Schovánkův proslov každodenní
byl jako tečka po větě.
„Nad naši vesnici přec není,
je nejkrásnější na světě.“
A půvab líčil ze vší síly,
jemuž se těžko odolá.
Na poli zatím rostlo býlí
a prázdna byla stodola.
Ti kárali, ti litovali
dobrého to starocha,
však hodinu už všichni znali,
kdy stiskne kliku u Blocha,
začne zas „Nad naši ves není.“
„Co krásy našem po kraji!“
A znali také okamžení,
kdy statek jemu prodají.