Já stín svůj neprodal a nevím, jak se stalo.
Vzdálena dosud řada modřínů.
Cos vtíravě jak cvrček zavolalo:
„Schlemihle, kráčíš bez stínu!“
To šel jsem ráno zarosenou travou.
Les, luka, hory za lesy.
Zvučela země písní silnou, zdravou
s modrými mluvíc nebesy.
Stín svůj jsem neprodal. To byla moje pýcha.
Proč nežít chvíli idylle?
V tom kdosi mluvil do velkého ticha:
„Stín svůj jsi ztratil, Schlemihle.“
Tož hledím nazpět; nikdo nejde za mnou,
na levo nikdo, na pravo.
Přede mnou pusto. Ruce oči zamnou:
zřím zeleň jen a modravo.
Zřím pole, luka, mlází, hory, lesy.
Vše, co se hodí k idylle.
Hlas vtíravý zas ozývá se kdesi:
„Pozbyl jsi stínu, Schlemihle!“
A nikdo tu, ač na všechny zříš strany.
A těžší nade skálu je
hlas, který slyšíš něm a bez obrany,
hlas, který žaluje: