V té vřavě do lavic jsem upřel zrak.
Na pult svůj bušil Šmeral, ale tak,
by nebolely při tom příliš ruce.
Nač dělat hrubou práci revoluce?
I komunista může býti grand.
Přemocně zařval vlevo Hillebrand
demokracii pravé na posilu.
Na pravo Najman chutě má se k dílu;
zarudlý všecek mocně huláká.
Čtu sympatii v rysech luďáka,
již nedovede zahubiti cele
ni Rudý Prapor, nezapěný skvěle,
neb továryši neznají ho jistí.
Pak odcházejí sborem komunisti.
Tausikův slavný plakát už je v pekle.
Očima koulí Skalák ještě vztekle.
A pak už nic. Říc’ nelze: Padli všici,
neb přicházejí noví bojovníci.
Německý furor vydá vždycky za víc:
řev před tribunou, řev je slyšet z lavic.
Plá pro svobodu Lehnert celičký.
Z papíru dělají si kuličky.
Terčem se stali dobrým zpravodaji.
Čin heroický rodí se tu v taji.
A než by Teska řekl zase „švec“!
mihne se vzduchem prapodivná věc.
Kdož neviděli, pozdě honí bycha.
Co přehlédli však oči, nos tvůj čichá.
Skromně a tiše stojí hrdina.
Odmítá díky, duše nevinná.
Komilitonů řada reka kryje
a křičí: hodila to galerie!
A Baeran „nemá“, chudák, „co by řek’“.
Ó, čtenáři, té pravdy sobě všimni:
veliké dílo bývá anonymní,
než proneseš svůj rozsudek!