Znaveným krokem líně se beře...
Duše bys na něm nepostřeh’...
S výrazem tupým zoufalé zvěře
v ulicích prázdných, po vlnách střech!
Strašidlo jakés blízko se tají.
To lační, žízní, nuž ať se nají.
Jde krajem propasti... Jak, kdyby spad?!
Strašidlo táhne ho, mezera užší.
Všechno se zaleklo, pomřelo v duši,
a ta se rozprchla do širých lad...
Jen tělo dál se zoufale beře.
Hledá svou duši v obzorech.
S výrazem tupým zoufalé zvěře
mihá se po kraji vysokých střech.