Znaveným krokem líně se beře...
Duše bys na něm nepostřeh’...
S výrazem tupým zoufalé zvěře
v ulicích prázdných, po vlnách střech!
Strašidlo jakés blízko se tají.
To lační, žízní, nuž, ať se nají.
Jde krajem propasti... Jak, kdyby spad’?!
Strašidlo táhne ho, mezera užší.
Všechno se zaleklo, pomřelo v duši,
a ta se rozběhla do širých lad...
Jen tělo dál se zoufale beře.
Hledá svou duši v obzorech.
S výrazem tupým zoufalé zvěře
míhá se po kraji vysokých střech.