Při pohřbu babiččině návštěva jen krátká.
Prošel jsem síněmi, v nichž hrávala si matka,
prošli jsme městečkem, stanuli u kostela.
Se slabým úsměvem se matka zahleděla,
v své žijíc vzpomínce, a ukázala: „Lesy– – !“
Tehdy jsem říkal si, jak často říkáme si,
že v kraj ten přijdu sem a po matčině boku
hledati v lesích těch dozněvších stopy kroků.
To často řeknem’ si, však pokdy nikdy není.
Je denní starost vždy, je vždycky úkol denní.
Kraj, jímž jsem projít chtěl, dnes vidím pouze z vlaku.
Propadlo srdce podivnému tlaku.
Přešla zas léta, matka mrtva zatím,
chtěl bych se vrátit, ale nenavrátím.
Jediné slovo svírá mne a děsí,
tam před kostelem vyslovené: „Lesy– – !“