Tenkráte hošík stanul na rozcestí.
Dvě pěšinky se nabídly ho vésti.
Van máje vál, kukačka kukala,
pěšinka tam i onam lákala
poli a lesy, širou rovinou.
Jít možno pouze jednou pěšinou.
Minula léta, desítiletí.
Rychleji časy míjejí, až letí.
Zas na rozcestí chlapeckých let stoje
otázku kladu si pln nepokoje,
co doma zří zde ve mně cizince.
Je podvečer a chladná mlha dnes tu.
Kdybych byl volil tenkrát jinou cestu,
co čekalo na druhé pěšince?