Častokráte
se mne ptáte,
proč jsem tolik bledý?
Povím vám, ač namáhá to,
celkem vzato.
Dnes však naposledy!
Moh’ bych býti
jako kvítí,
nedím-li už více.
Ale běda, lidé zlatí:
všechno hatí
moje tasemnice.
Bozi vědí:
skryta sedí.
Vše je marno, běda.
Dlouholetá moje snaha
nepomahá,
nepomahá věda.
Řeknu více:
tasemnice
není jako druhé.
Lékařům jen vysměje se.
Všechno snese.
Zdraví má tak tuhé.
Vše jsem zkusil,
vše si zhnusil!
Mluvil v zlobě, něze.
Marně člověk ruce spíná.
Medicina
z krku už mu leze.
Doktor jeden
v dumy vpředen
řek’ mi s vážnou lící:
„Žití tvého tajný smysl
(– proč jsi zkysl? –)
živit tasemnici!“
Nač se trudím?
Nevypudím
tu, jež sídlí ve mně.
Věčně se mnou jísti bude,
se mnou půjde,
než mne pohřbí země! –