Tak ticho tady je. Tak všechno plno jasu, tak ticho je, že slyšet kyv a kyn. Zní listí ševely a zpívá pohyb klasů. Tak zvláštní ticho je a nad ním zvláštní stín.
Tvou hlavu vznícenou teď chladí svěží tráva. Shon lidí vzdálen je a lidí příbytky. Stín zvláštní nad tebou; stín tiše křídly mává, bloudíš a poznáváš: pták černý výčitky.
Pták černý výčitky, druh minulosti tvojí, tvých bojů průvodce a vítězství tvých rub. Slét. Jste si tváří v tvář, dva soci při souboji. A chápeš pojednou, tak resignován, tup:
pták černý výčitek že k jinému se druží, že roste hejno jich a zavírá teď v kruh. Svým křídlem černavým že skryjí červeň růží, svým drsným krákáním že srazí rozlet tuch.
A znáš tu písničku: po leta nezní jiná. Vždy stejný text, jenž tebe obviní!: tvé ruce složené i dílo tvé tvá vina. Cos neměl, činil jsi, co měl jsi, nečinil.
A znáš tu písničku, znáš výtky její tklivé, znáš její skuhravý a neúprosný hlas. „O něco později – –“ „O chvíli spíše dříve.“ „Jako by nepřišlo, co nepřijde v svůj čas.“
Pták černý výčitky svou bez ustání hude, štve, když jsi unaven a nepřeje ti klid. – – A spících slyše dech, jich mdlobu cítě všude, máš v nitru podivný a skoro hrdý cit,
dík ptáku výčitky, jenž od díla štve k dílu, po činu posledním chce stále nový čin – Po síle zmařené chce stále novou sílu. A můžeš děkovat za černý onen stín.
Uspaná svědomí! Noc nezávidím vaši! A touhy uspané, váš nezávidím sen. Vím, sotva zdříml jsem, už v dál mne cosi plaší: já čekám myšlenku a čekám lepší den!
Procházím tichý luh a rozdřímané kraje, nic ke mně nemluví než černý pták, můj druh. A v tichu velkém tom já tuším: Cosi zraje. Je nad všech únavou můj neunaven duch,
jenž letí pláněmi a tišinami letí, a z chladných propastí se vznáší k chladu hor. Duch věčně neklidný, v svém vytrvalý vzpětí, duch, který nese hřích a který nese vzdor –
Ó, ptáci výčitek! Vy přísní, černí ptáci! Mé hříchy skuhrejte! A skuhrejte mou lež. Jdu, kde jsem zabloudil. Jdu, kde se jiný vrací. Můj neklid sudba má... A hrdost moje též.
Cookies on Poetry Cove