Pršely květy v májový den,
pršely s košatých jabloní.
Já šel jsem volně jako ten,
jenž asi sotva dohoní,
ten, jenž v svůj sen se pohrouží,
a v svatou cestu poutníka
a který ani netouží
dohonit, co mu utíká.
Je to tak krásné, je-li jít
nezkojitelnou potřebou.
Je to tak krásné věčně mít
měňavý obzor před sebou,
a vítr-li tě zlomit chce
a cos-li cestou zabolí,
nakloniti se tichounce,
jak osení to na poli.