Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít.
Je příliš dlouhá černá hodinka.
Od dětských let jsi zapomněl se modlit.
Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka.
Vyhasla kamna. Zima z koutů čiší.
Jsou ruce skřehlé. Srdce skřehlé je.
Tu přijde touha náhle v této tiši
po někom, kdo se jasně usměje.
A samota ti připadává mukou
a mukou je ti nad tvou hlavou krov.
Chtělo by se ti stisku dobrých rukou,
chtělo by se ti dobrých, čestných slov.
A oko tvoje nedočkavě pátrá,
vyhlíží kamsi roztouženo ven.
Tvůj neklid hledá v neklidu set bratra,
a svého bratra v tisíců snu sen.
A úzkostliv v té síni chladné, šeré
a zatouživ po teplém důvěrnu,
Diogen tiše svítilnu svou bere.
– – – Buď moudrý. Slyš mne. Zhasni lucernu.
Jsou oči venku příliš rozzářené.
Úsměvům šťastných popřej pokoje.
V svůj brloh zalez, marný Diogene.
Našel bys víc, než hledat radno je.
Našel bys bědnost, přemety a kličky,
našel bys hanbu v srdci mužů, žen.
Ubozí lidé bědné lucerničky,
ve tmách se choulí smutný Diogen.