Strnulou jedu krajinou,
na pravo, na levo lesy.
– Kdyby té mlhy nebylo,
která tak dusí a děsí.
Silnice stoupá, kroutí se
pod sluncem matného svitu.
A celá leží krajina
v střízlivém koloritu.
Přicházím z jihu. Žilami
proudit krev přestává žhavá.
Cos bouří ještě – ozvukem –
a pak to dokonává.
Chiméry mizí a vise mé
na jihu nespoutané.
V střízlivém kraji severním
střízlivým člověk se stane.
Něco tě chopí, promrazí
do hlubin horké tvé duše.
Díváš se do kraje ospale
a kůň tvůj ospale kluše.
Ospale hučí lesy tu,
ospale tráva tu svadá,
ospale vášně bouří tu,
a meč tvůj ospale padá –
Prokletým smutkem té krajiny
oko tvé pomalu zvlhá.
Mlha se rozlezla po vrších,
zlá, ironická mlha.
Ta mlha kreslí: „Labyrint“
„Minotaur“ (přeci tak sluje?).
Tisíci hrady vzdušnými
tu bídu paroduje.
Do hlavy volné poznání
vážně a bolestně vstoupí.
Je Dulcinea vulgární
a Sancho Panza hloupý!
A tys byl komický fantasta,
poctivý, řekněm’ k tvé chvále.
Mlha však hrady vzdušnými
tě paroduje dále,
tíživým lítostným pocitem
srdce že počne se třásti.
– Vystřízlivělý Don Quijote
vrací se do své vlasti...