Prolog

Neznám přesného už data, ale kdysi se to stalo za letního večera. Bylo asi po klekání,

sám jsem kráčel pustou strání, dívaje se do dálek. Krajina to byla známá, pohorské to panoráma,

vrch a dol a vrch a dol. Nevím přesného už data, oživla však stará nota za letního večera.

Vášnivá a teskná nota, stará nota romantiků, v letní noci houslí pláč. Sedm vidím loupežníků.

Dosud visí na čakanu, jak jsem zřel je před lety. Sedm let už přešlo zatím, k sujetu se přece vrátím.

Dávné bouře bol a síla vzpomínkou se probudila. Chladný vítr vanul s hor, cítil soucit jsem a vzdor.

A já tiše citoval si staré osudové drama: Jsem ten, jehož lesy znáte, jemuž vrazi řeknou brate,

loupežník jsem Jaromír. Sedm vidím loupežníků, jak jsem zřel je před lety. Milá nosí pro ně kvítí,

musilo prý všechno býti; sova ještě houká v lese, rozvalen je starý mlýn. A co cítím teď, to zve se

radost ze zla úhrnem. Hra a vášeň, úsměv, kletba, výkřik pomsty, její ticho, „In tyrannos“ Schillerovo.

Radost ze zla úhrnem. Bolest tmy a truchlost stínů, bolest pobloudilých s cesty. Rachocení ranních bouří.

Radost ze zla úhrnem. Féerie našich bludů, plaché zmatky našich srdcí. Posměvavý přízvuk ozvěn.

Radost ze zla úhrnem. Tiše housle zaplakaly, rytmus jakýs zvonil v nitru, patheticky zněly verše

starosvětské ballady. A já sen svůj tiše choval a já sobě opakoval, říkal krajině té šeré,

kterou noc se tiše bere, citát z Schicksalsdramatu; samolibým světcům říkal, přežvykavcům na katedře,

světlům vlasti ubohé: Jsem ten, jehož lesy znáte, jemuž vrazi řeknou brate, loupežník jsem Jaromír.