Tak často za rána zimního do dáli jeda
v čas, temno noční kdy přechází v svítání bledá,
v hukotu vlaku jsem uslyšel jakoby písničku chůvy.
V polosnu slovům jsem rozuměl, jež ke mně mluví,
v polosnu záclonu odhrnul tajů ukrytých v době denní.
V polosnu scény jsem uslyšel nádherných dramat,
v polosnu klíč se mi k problémům nejvyšším namát’.
V polosnu přišlo blíž všechno to, co za dne není.
V polosnu výzvu jsem uslyšel: za mne mluv.
Mou bolest osvětli, mé lidem přibliž hoře.
Můj profil zachytni, než pohltí mne moře.
A pocit viny měl jsem, procitnuv.
Hrot výčitky v mém nitru zahlodal.
Dnů pohltí to všecko sypký písek.
A zachytím jen ubohoučký výsek
z krajiny cesty opodál.