Praedestinován k nejmraznější hrůze,
svou duši zvyk’ jsem v oltář Krásy klást.
Své litanie čtu tam drzé lůze
a kritik jejich slyším hloupý žvast...
Jdu hvozdů tmou bez v slunce žhavé víry,
náměstím plným, kde nebudu sám!
Co zpěvy svoje ve svět kladu šírý,
já na panenství jejich vzpomínám...
Na cudná jitra, čistých snů svých vání,
na tvrdé bouře, osamění, stesk.
Jdu hvozdem temným, lesem umírání,
zavírám knihu věky starých desk!
A na oltářích, kterým jsem se kořil,
je psáno plno blasfemických vět.
A umělec, jenž nový motiv stvořil,
slyší jej hráti z ulic flašinet!
Pár cigaret pak mládež koupěchtivá
nese si s pýchou z Krásy trafiky.
A hudba zní, a chytrý kritik kývá.
Já vidím básně, ne však básníky.