My jsme ta pravá moderna až do těch hrdel a statků. Čtenáři, rozmilý čtenáři, předplať tu nějakou zlatku!
Že se ti všecko snad nelíbí? Panička tvoje ti řekne: Na věky bůh, a na den vkus. Co moderní, vždycky je pěkné!
Nejsme tak zlí, jak se děláme, čtenáři, jaké pak sváry. Formy se časem změnily, duch, vidíš, zůstal ten starý!
Z odvahy našich myšlenek hlava tě nebude bolet. My jenom ony přijmeme, které už přichází do let.
Nás k extremnostem nebouří tragika bolesti lidské. Milujem’ čisté linie a verše melodické.
Tož v pravé věci podstatě, je mezi námi shoda. Nějaké podivné veršíky sneseš už časem: toť móda.
Uchyl se (výše viz!) k paničce Marii, Anně či Else. Zvíš: móda leccos přináší, co dobře pochopit nelze.
Čtenáři milý, abonuj! Prosím tě důrazně o to! Mračil se na nás posledně velmožný mecenáš Otto.
Broukával časem, až šel strach: „Děťátka, už už v tom tonu!“ A k akci zas ho vzbudila jen konkurence „Zvonu“.
Čtenáři, váháš? Mám ti říc’ nejhlubší tajemství svoje? Hleď bystře: Ty nic netušíš? Vším’ jsi si rytířské zbroje?
My jsme ti blaničtí rytíři, kdys procitli jsme v zlosti. Na vlast šly těžké trampoty přepjaté modernosti!
Když bylo ale nejhůře, vyšli jsme na slunce směle. Blaničtí pyšní rytíři, pan Václav Hladík v čele.
To není vůdce lecjaký od bídných sebrán plotů. To – poznáš granda, jižní krev, potomek Don Quijotů.
Co solidního, potrvá. Fakta viz, čtenáři milý. Šly revoluce, zmizely – a Hladíkové zbyli.
Jasní se. Chmury poslední zaniknou, pravím ti, v krátku. Jenom až, čtenáři, předplatíš nějakou zbytečnou zlatku!
Cookies on Poetry Cove