My den co den svým předurčeným směrem po cestě jdeme ujeté, vábeni svitem, zavedeni šerem. Kde žijete? A žijete?
My byli mladost bouřlivá a vzpurná, skeptických plná hovorů. My byli mladost posměšná a chmurná, my, generace záporu.
Z těch, kteří za svou bludičkou se ženou, ať zavede a ošálí, my šli jsme za svou touhou zavrženou přes bludičky a močály.
A léta šla; kde shluk byl, jsme teď sami. Oči se maně rozhlédnou. Jen v dáli cos se mihá nad vlnami a vše to mizí pojednou.
A moře hučí, moře hučí temně: kdos hrdý, poznej pokoru! Svěřila věc svou v době velké země nám, generaci záporu.
Za dvojím břehem stejně vítr skučí. A cesty stejně vyjeté. Pod dvojím nebem jedna bázeň mučí. Jak žijete? A žijete?
Od břehu k břehu možno mluvit spolu, leč všeho pouze do času. K radosti radost mluvila, bol k bolu. Zas na břehu jsme bez hlasu.
Společně noc zlá spíš se probdí do dne. Společně stesk se utiší. Konáme dále dílo země rodné, leč druh už druha neslyší!
My svým, vy svým se procházíte jarem. Van jiný větru zkonejší. S tou novou touhou v mroucím světě starém: kde že je květen krásnější?
My svým, vy svým se procházíte světem. Společnou máme naději. S odkazem otců, jenž je drahý dětem, kde se to dýchá volněji?
Přeji vám, druhu, víru v dny ty bouří, čarovné jaro takové. Nad katastrof zlem, nad požárů kouři ať nesesmutní zrakové,
nad zmatkem, chladem, nedůvěrou, psotou, nad přívalem běd, příkoří ať najdete vy píseň s hrdou notou, jež o budoucnu hovoří.
Leč návratu-li není s oněch břehů vln příbojem v kraj domova, ve víru bouře, v prudkých větrů šlehů ať čistý sen se zachová.
Sen nad skutečnost někdy silnější je. Sen dnů se dálných dotýká. Je krásnější bol velké tragedie než malých frašek komika.
A nutno-li vám těžká břímě nésti, ať mají sílu ramena. A večer upřete zrak bez bolesti k bodu, jenž Čechy znamená!
Cookies on Poetry Cove