Ohnivé jiskry na pozadí tmavém
se roztančily ve svém zániku.
Noc. V rytmu vlaku, líně kolébavém,
skanduji tiše pozdrav básníku.
Jde naše mládí po květnatém luhu,
jde lehko, i když kráčí v tragice.
Kdys připomene stín však mrtvých druhů,
že nekonečnost má své hranice.
Na kraji pouště stojíš u cisterny.
Co nutí dále v poušť jít? Nic a nic.
Pod šípy let je tíže být snu věrný
než tenkrát, když vše bylo bez hranic.
Přec, básníku, však ve Vás touha mládí,
formule žije dávná, tajemná:
být žhavou jiskrou tmavém na pozadí,
jež – třeba marně – padla do temna.
Dost. Oddech ne. Ne resignace, vzdechy.
Úsilí nové v novém zápase.
Ať žije krása a v ní lepší Čechy.
Umírá garda, ale nevzdá se!