Procházím sterými městy s jedinou moudrostí svou. Zašlehnou v ulici z oken plamínky očí dvou.
Podloubím pomalu plyne maličkých osudů tok. Mají též jedinou moudrost stačící po celý rok.
V podvečer u staré kašny rodí se klípky a smích. Žádostivě se zardí den příští v červáncích.
A mezi ránem a nocí bezbarvý, prázdný den. Malá strast a malé hříchy, a při tom nejmenší sen.
Evangelium svoje říkávám zvědavým. A svoje paraboly dušičkám vyprávím.
Evangelický zázrak se ale nedaří, kapr se nestane štikou. Je smutno rýmaři.
Od severu jdu k jihu po širé prostoře. Jdu od východu v západ kázati na hoře.
Evangelický zázrak se ale nezvede. Kapr se nestane štikou. Jak šlo vše, dál vše jde.
Zvědavě spočine na mně znuděný časem zrak. Ale ty znuděné oči nevěří na zázrak.
Podloubím pomalu plyne malounkých osudů tok. Rozvážná, střízlivá moudrost, rozvážný střízlivý krok.
A přece neunavený procházím dál a dál. Říkám jim marnou svou moudrost, svůj marný ideál.
Měst jiných blíží se věže a zase ztrácejí v tmách. Budím, leč nevstane nikdo. Varuji. Nemají strach.
Drábové nepohorší se cestami proroka. Vědí, že objeví se v městě tak do roka.
Zjeví se a nepobouří. Odejde. Kraj zase tich. Konšelé oči své mhouří při plných korbelích.
Procházím sterými městy s neklidnou moudrostí svou. Málokde slova má slyší. Slyší-li, zapomenou.
Nezvoní na poplach zvony. za štíty domů je klid. Procházím sterými městy. Je v nich jen jediný lid.
Cookies on Poetry Cove