„POSLEDNÍ, DÍTĚ MÉ, PÍŠU TI LIST“

Verš prvý, hochu můj, kmitl se hlavou. Péro jej zachytlo! Jak pěkně zní. Přítel tvůj odhad’ v něm jiskřičku pravou. Vloha je odkryta. Kam nyní s ní?

Verše tě vzrušily, verše tě spily. Úspěchem úžasným náhle jsi jist. – Býval’s tak srdečný, býval’s tak milý. Poslední, dítě mé, píšu ti list.

Bludičky z daleka vábí a šálí; podivný vyrůstá v srdci tvém cit. Ty jsi tak veliký, svět je tak malý! Ty jsi tak záhadný, ty jsi tak skryt!

Verš tobě bizarní v hlavě dnes hučí – – Bylo by krásné tak v knize si číst – „Nade dnem banálním zjitřený žlučí“ – – Poslední, dítě mé, píšu ti list.

S gestem jdeš znaveným: lidé jsou hloupí, hloupý je život a hloupý je sen. Vlast tvoje pole je zhnojené troupy. Talentu tvého svit září tu jen.

Loreley láká tě pohádky rýnské? Na to vše postačí kupletu hvizd. – – Jak je to pitomé, jak je to svinské! – Poslední, dítě mé, píšu ti list.

Půvabná minulost za tebou leží, nejistá přítomnost víže tvůj krok. Nejistou budoucnost čaroděj střeží. Kterak tě ochudil poslední rok!

Fantasmat rej v hlavě neukrocený. Chiméru vlečeš ty nudou všech míst. Úspěchy! Poklony! Ovace! Ceny! – Poslední, dítě mé, píšu ti list!

Jen v prvých číslech když tisknou tě listy. Na to už nemyslíš, máš-li co říc’? Jaké to úspěchy karieristy! Neseš se, velebné, naduté nic...

Klid práce? Rozptýlen nevolky volky vzpomeneš na čas, kdy býval jsi čist. Kavárny! Pletichy! Klepy! A spolky! – Poslední, dítě mé, píšu ti list.

Po skrytých pohnutkách zrak tvůj teď slídí. Kramářský obzor tvůj, kramářský vkus. Nevěříš v principy, nevěříš v lidi. Modní jsi, ubohý! Poslední z hrůz!

Kterak jsi ochuzen! Máš jen svou pýchu! Máš přízeň ničemů! Byl bys ji snes’? Umění! Viď, je to slovíčko k smíchu! – Posledně, dítě mé, psal jsem ti dnes!