Ten hrdý pohled drtí protivníka.
Je plný víry, sebedůvěry.
A milá, vlasy čechrajíc, mu říká
s úsměvem na rtech: Vzdorné kučery!
A tak on zírá, stálý v změně času.
On, který barvu, odstín všeho zná.
Zachytí věcí zvláštní, křehkou krásu.
Tu, kterou u nich nikdo nepozná.
A on je tvůrcem. Všechna krása ženy,
půvaby, kterých nikde nezříti,
nebudou míti kouzla ani ceny,
leč tehdy, když je štětcem zachytí.
A všechna krása, kterou život tvoří,
ty všechny květy, které rozkvetly,
veleba hor, šum lesů, rytmus moří –
nezajde, chce-li, chce-li, nesetlí.
Tož jeho oko zvláštním ohněm plane
a mluví tma, kde rty ni nehlesly.
Svět, kterým kráčí, „Smiluj se,“ dí „Pane!“
„Namaluj!“ volá; volá „Nakresli!“
A hrdý pohled drtí protivníka,
je plný víry, sebedůvěry.
A milá, vlasy čechrajíc mu, říká
s úsměvem na rtech: Vzdorné kučery!