Za účel života si toto kladu:
Dnes postavíme v noci barikádu,
neb nelze už, by národ snášel dál,
jak hrá s ním vláda měšťácká a král.
Svou barikádu stavíme. Než vězme:
Až vzejde den, ji tupý žoldák vezme.
My bez naděje jdeme do boje.
Nadarmo Gavroche sbírá náboje.
Ne; – barikáda naše neodolá.
A přece jdeme: budoucnost nás volá.
A umírám-li, marně neumru.
Ti po nás vtáhnou jistě do Louvru.
Noc ještě však a zbývá ještě chvíle
své mansardy si vzpomenout, své milé.
A zadumaně k hvězdám hledíce
svíráme prudce svoje ručnice,
tak jak jsem v náruč svíral Fanchette křehkou,
jak Paříž krásnou, jako oblak lehkou,
tu Fanchette, jejíž zrak se zítra zrosí,
že příliš pozdě srdce vzpomnělo si.