Žeň dala jí jen příliš bídnou půda
a bodláčí jen brala do náručí.
A třeba byla z nejchudších ta chudá,
chtíc něco dát, hledala ještě chudší.
A k pohovu strom nad ní nezašuměl.
Šla, zříc, jak v tvář jí plijí, urážejí.
Jí nikdo nechápal a nerozuměl,
proč duhou po dešti plá úsměv její.