Já měl tě rád. A pro své milování
tvou věcí byl jsem, kořistí.
Ty srdce mé jsi měla na své dlani,
vše z něho směla uhnísti.
Tvá drobná ručka mohla jenom kázat:
vše dbalo jejích pokynů.
Tys rudé růže mohla v kytku vázat
a snítku vavřínu.
Tvé prstíky tak rozmarné a hravé
laur přísný těšit nemůže.
Já, mladý bloud, v své touze nedočkavé
jsem čekal na růže.
To vše být mohlo. To vše nevábilo
vkus jinou touhou nemocný.
Složilas ruce. Hotovo je dílo.
Poznávám: rulík zlomocný!
Číš bolehlavu. – Dalas mi ji píti.
A já ji do dna vypiji.
Já všechno měl. Já všechno mohl míti.
Zabilas. Já též zabiji.