„Váš úsměv, paní, slibuje-li,
co může kvést a může zrát,
spát budu v růžích. Ráno velí
na neshledanou sbohem dát!
A skryta-li v něm krutá výzva
a zbude rána po boji:
já půjdu dál a moje jízva
se přece jenom zahojí.
A cesta má se s mraky druží.
Přes moře plné útesů!
– Neohlédnu se, ať už růži
anebo jízvu ponesu! –“