V oparu mlžném zřel jsem hory mizet
a v jejich lesích země hranice.
V slunečním žáru zřel jsem pole sklízet,
rámě se zdvihat, kosu blýštit se.
A v slunci tomto vše, co dosud žil jsem,
tak jasné bylo a tak průhledné.
Utichl vítr. Duši ponořil jsem
v života svého dobré poledne.
Nad hlavou mou se rděly jeřabiny,
za mými zády skryto údolí.
Za mými zády jakés prohlubiny.
Zdvihni se, vane: bol už nebolí.
A je-li duše, která hoře cítí
a v které smutek posléz vítězí:
neváhej, duše, v toto ticho jíti
a usednouti na mžik na mezi.
Z nás není nikdo, kdo se chvíli nelek,
před temnou ocitnuv se propastí.
Kde mizí detail, žije věčně celek.
Ó, nechtěj život proklít pro strasti!
Uvidíš, kterak mizí drobné domky
a velké hory v modrém oblaku.
Květ, křoví, strom ti poví nevědomky
o netušeném jakéms zázraku.
To není mdloba, která na tě padá.
Ty ještě půjdeš dále neznaven.
To vlastní, cizí mizí pouze zrada:
čím’s otrávil, čím byl jsi otráven.
To nejsou ruce, jež se líně složí,
to není síla, jež se zlomila.
Toť poledne, jež život zdvojí, zmnoží,
toť svatá chvíle, trud jež omyla –