To zřídka dělo se, však někdy se to dělo:
vzduch čistý býval-li v čas, kdy se uklízelo,
Zimmermann zavřel symbolicky zrak
v židli se houpaje. A značilo to pak:
na chvíli vkročit lze do cely sousedovy
a slov pár vyměnit, co klíčník sobě hoví.
Rozličné obrázky na stěně visely tu;
vzpomínky na domov a interieur bytu,
fotografické mladých tváří snímky.
Souseda v županu kouř halil jeho dýmky.
– Sníh mokval pod nohou a v chladné bláto měk’
a já šel v průvodu pod mocí vzpomínek,
můj veršík rozmarný zněl v duši notou bědnou:
„Že možná po base se bude stýskat jednou.“