Chrpy se modrají, červená mák, opij se, znavený zraku. Vlní se obilí, mihl se pták – – Kam letíš, odvážný ptáku?
Bělá se pěšina, daleký cíl; záhadný, úkladný osud. Ty, který žil jsi a který jsi byl, rci, žiješ a jsi-li dosud?
V tom klidu poledne, v té vůni luk, v slunečném červnovém jasu, co zbylo, blouznivý, z mladistvých muk, co zbylo z přešlého času?
Chrpy se modraly, červenal mák, opojné voněly květy. Není-li poraněn odvážný pták přešlými dvacíti lety?
Vyletěl z osení, křídloma bil, daleká lákala cesta. Přes hory, přes pláně, v daleký cíl – Ulice hlučely města...
Pták letěl neznaven, uměl se vznést nad vrchy topolů svěže. V dalekém obzoru co že to jest? Tyčí se vysoké věže.
Pták letěl neznaven, daleko lét’, lhostejný žár mu i zima. Na malém místě jak veliký svět! Komínů řada tu dýmá –
Nad mraveništěm usedl pták na špici nejvyšší věže – Bludiště dole a nahoře mrak. Oj, ptáku, rozleť se svěže!
Oj, ptáku, zazpívej, vesele pěj o tom, kdo do dálek letí. To mraveniště porozechvěj! Úkol tvůj letět a pěti!
Pěj, ptáku, mravencům o kráse jar, pěj, ptáku, o kráse bouře! Pěj, ptáku, radost a bolest a zmar, než zhyneš ve množství kouře!
Pěj, ptáku, o velkém hukotu vod, jež všechny přetrhnou hráze! Pěj, ptáku, na věži nachýlen hrot, než tebe udusí saze!
Pěj o všem, co jsi měl v životě rád, o květech, o plodném klasu! Překotný, ptáku, je písně tvé spád, jako bys neměl dost času – –
Cookies on Poetry Cove