Stoupal jsem těžce, s lopotou
studenou věže temnotou
po točitých a starých schodech.
Na stupni posledním jsem si oddech’.
Moh’ dívat jsem se dosyta.
Temnotou světlo prosvítá.
Žár slunce potom náhle vzplanul.
A na plateau jsem tiše stanul.
V červnovém dnu tom nečinně
leželo město v kotlině,
jakoby nedotčeno bolem,
že věnec vrchů chrání kolem.
A vrchy, vrchy, na nich les
a hory modrají se kdes,
po modru bílé mráčky letí,
jak prchaly by ze zajetí.
Polední mrtvo, ani zvuk.
Jen tušíš vůni z širých luk,
kde před tvým zrakem dokonává
teď právě pokosená tráva.
Polední mrtvo. S úžasem
ty cítíš: zdola stoupá sem
ta vůně, klid ten, všeho soulad,
co spáti chce a co se toulat...