Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty;
jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty...
A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých’,
jak dole mrtvoly v jezerech zelených.
Tam na dně hnijí teď – a zhyzděná jich líc...
My mnoho cítili a neřekli jsme nic. –
Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď,
my tiše sedneme a odvážeme loď.
(A divno bude nám po vodách těchto plout!)
Pochodně dohasly, a nelze dohlednout
jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý,
na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. –